Ve stopách Beránka I: Útěk

Říká se, že doma není nikdo prorokem... Ale i taková životní moudrost může mít své výjimky. Mezi jednu z nich snad patří i sv. Klára. Její životopisec o ní praví, že již v rodném domě zářila světlem svých ctností. A že se světlo nestaví pod kbelík, to je výrok čistě evangelní...

A tak se není čemu divit, že poté, co se Kláře podařilo nepřeslechnutelným způsobem opustit rodný dům a rozběhnout se po cestě následování Beránka životem podle Evangelia, se také její rodná, o dva roky mladší, setra, tehdy ještě Kateřina, rozhodla vydat stejným směrem.

O tom, kudy že taková cesta může vést, bude vyprávět následující příběh. A až zde přichází čas divit se a žasnout, jak překvapivá a rozmanitá umí být ona Cesta, po níž se kráčí ve stopách Beránka, kamkoli jde. A že těch kroků bude... to v tu chvíli, kdy proklouzla domovními dveřmi, Kateřině na mysl ani nevstoupilo.

Autorkou vyprávění je  sestra Chiara Lucia z kláštera klarisek ve Florencii, který již po osm staletí spočívá pod ochranou svaté Anežky z Assisi. Průvodní slovo pak a kousavé otázky na konci jsou pak z hlavy jedné sestry, na kterou dohlíží sv. Anežka česká, patronka šternberského kláštera.

 

Kapitola I. Útěk 

Uplynulo patnáct dní od okamžiku, kdy Klára uprchla z rodného domu, aby uskutečnila svůj záměr zasvětit se Kristu. Její rodné sestře Kateřině se mezitím, den za dnem, dařilo uspořádávat myšlenky i rozbouřené city, až jasně pochopila, že také ji volá Pán, aby ho následovala. Ale jak to udělat?

Druhou neděli velikonoční, poté co strávila noc v modlitbách a boji s posledními pochybnostmi, jako by vedena vnitřní silou, využila doby po obědě, kdy se všichni rozešli za svými záležitostmi a nevšímali si jí, a potichoučku opustila dům. Jakmile se octla venku, o překot, aniž by se ohlédla zpět, se rozběhla k místu, kde přebývala Klára. Nebylo to daleko, a tak zakrátko mohla sice zadýchaná rychlým během, ale celá šťastná, obejmout svou sestru. Ta již pochopila, o co běží, a plná dojetí se radovala z Kateřinina rozhodnutí. Obě sestry chválily Nejvyššího, který vyslyšel jejich prosby, a povzbuzovaly se navzájem v pevném rozhodnutí sloužit Pánu podle Evangelia.

Dalo se však předpokládat, že příbuzní podobné nadšení sdílet nebudou. Ti se, plni rozčarování a hněvu z tohoto nového nemilého překvapení, rozhodli hned následujícího dne vzít útočiště sester útokem a buď po dobrém nebo po zlém přivést k rozumu mladičkou Kateřinu, poblázněnou nerozumem své starší sestry. Smluvilo se na dvanáct rytířů, příbuzných i přátel, v čele se strýcem Monaldem, který byl zákonnou hlavou celé rodiny. Dokonce si připravili i plán: dva nebo tři z nich se měli přátelsky a zdvořile ohlásit u brány kláštera...

Předejme teď ale slovo br. Mariánovi z Florencie, františkánskému kronikáři z XVI. století, aby nám povyprávěl, jak příběh pokračoval dál:

Zdálo se, že rytíři přicházejí v míru, a když vstoupili dovnitř ihned se obrátili na blaženou Anežku a dotírali na ní otázkami, proč že přišla na toto místo a co že zde chce dělat a aby se okamžitě vrátila domů. Když však ona odpovídala, že se již nikdy neodloučí od Ježíše Krista a své drahé sestry, rozzuřil se její strýc, uchopil ji za vlasy a kopanci a ranami se jí snažil dostat ven z kláštera... a ostatní rytíři se k němu přidali. Když se jim však nedařilo dostat ji takto ven, rozzlobeně ji uchopili svýma rukama a násilím ji vynesli před klášter. Tehdy blažená Anežka, která se viděla jakoby lvy chycena a unášena od svého Pána, zvolala mocným hlasem: „Pomoz mi má, nejdražší sestro, a nedopusť, abych byla takto vzata svému Pánu, Ježíši Kristu!“ Když ji Klára slyšela takto naříkat, klesla na kolena a v slzách prosila Pána: „Ó slitovný Ježíši, prosím tě, daruj mé drahé sestře a tvé služebnici Anežce sílu a vytrvalost!“ A zatímco se takto svatá Klára modlila, oni rozzuření psi táhli dolů po stráni blaženou Anežku a rvali její světlé vlasy i šaty, takže všude po cestě zůstávaly chomáče vlasů i kusy oděvu.

Ovšem, když svatá Klára dokončila svou prosbu, Pán ji ihned vyslyšel – a to velkým a podivuhodným zázrakem. Neboť dívčí Anežčino tělo ztěžklo natolik, že ani když všichni muži spojili své síly, nebyli s to ho zvednout ze země, ani jím pohnout a přenést ho přes potok. Rozběhli se proto požádat s velkým křikem o pomoc všechny, kteří byli v tu chvíli na poli ina vinicích kolem, ovšemani oni všichni dohromady tělo ze země nezvedli. Znaveni a znechuceni začali raději říkat: „Ta snad musela celou noc jíst olovo!“ Tehdy messer Monaldo, její strýc, stále ještě pln vzteku a hněvu, rozpřáhl paži, aby jí dal políček, paží mu ale projela tak ostrá a krutá bolest, až vykřikl a zanaříkal: „Umírám, ach to je bolest, já snad umírám!“

Tato událost učinila přítrž onomu neslýchanému pronásledování: Klára, která se nepřestávala modlit a prosit Pána, vzápětí přiběhla za sestrou, která ležela jako mrtvá na břehu potůčku; rytíři odešli, aniž by se o ni více starali, zatímco zdaleka byl ještě slyšet hlas jejich strýce Monalda, který lamentoval. Anežka si uvědomila přítomnost své sestry, otevřela oči a nadzvedla se, jak nejlépe to šlo, a již plně při síle jí uklidňovala: „Pán Ježíš mi jistě přišel na pomoc, protože zázračně tlumil všechny ty rány!“

Po těchto událostech si mnišky, u nichž Klára pobývala, plny strachu a úzkosti Kláru zavolaly a s velkou laskavostí jí sdělily, že by ji rády i nadále poskytly útočiště, ale... Klára se usmála a následujícími slovy je ihned uklidnila: “Děkuji vám za skutečně sesterské přijetí, nikdy nezapomeneme na vaši lásku. Dnes nebo zítra přijde bratr František a odvede nás na jiné místo.“ Mnišky ji s velkou úlevou poděkovaly a slíbily, že také ony na ni budou stále pamatovat ve svých modlitbách.

 

Ano, skutečně dramatický vstup do Beránkových stop... Je tajemstvím každého životního putování, za jakých okolností se začnou Boží stopy rýsovat na jeho popředí. Taková podívaná pak opravdu stojí za to, ať už je ladění tak či onak dramatické, či si sem tam dovolí i něco pro zasmání (především sobě a Pánu Bohu pro radost).

 

Otázky k zakousnutí: 

1) Co je zásadním impulsem mého vlastního následování, takže je stále živé a pružné?

2) Ztěžkly a ztuhly někdy mé kroky? Co bylo hlavním důvodem? A jak se nohy opět rozešly?

3) Jsem osamělým pěšákem a nebo mám někoho, s kým sdílím společnou pouť? Koho ze svatých bych si přibral na cestu? A proč?

4) Zakusil(a) jsem někdy, že u Boha není nic nemožného? Jak se tato zkušenost promítla do mého života víry?

5) Kam právě teď vedou stopy Beránka? Podle čeho to vím?