Ve stopách Beránka II: San Damiano

V předešlé kapitole jsme sledovali první krůčky budoucí světice Anežky z Assisi ve stopách Beránka, kterého se rozhodla následovat po vzoru své rodné sestry Kláry. Nescházely při nich dramatické okamžiky, kdy bylo třeba osvědčit odvahu, důvěru i sílu modlitby: tři podstatné pilíře kvalitní duchovní cesty. Nyní obě sestry čeká cesta nová – cesta na místo, které jim připravil František; cesta společného života pod jednou střechou, kde se žije evangeliem den co den; cesta pro mnohé, která jednou ponese název: klariánská spiritualita.

Následujícího dne, brzy ráno, dorazil do Sant´Angelo di Panzo František spolu s bratrem Bernardem: Klára a Kateřina je radostně následovaly, spokojené se svým vítězstvím i s důvěrou ve Františka a jeho plány. Přišli tedy k San Damianu, onomu kostelíku, který František opravil vlastníma rukama a který ještě nesl stopy nedávné práce. Posledním úsekem cesty byla široká pěšina, která protínala úrodný olivový sad: léto už bylo blízko a olivovníky začínaly pučet.

Když vstoupili do kostelíka, objal je v příšeří prosvíceném světlem mihotavé svíce láskyplný pohled Ukřižovaného, namalovaného na dřevěném kříži živými a jasnými barvami: široce otevřené oči jako by s něhou a milosrdenstvím pohlížely nejen na každého příchozího, ale také na celý svět, který Klára i Kateřina nechávaly za sebou. A zde se František obrátil na Kateřinu a prostě se jí otázal, zda si je jistá svým rozhodnutím, odevzdat se Pánu na celý život. Klára se usmála, neboť odpověď poté, co její sestra přestála takovou zkoušku, byla více než jasná. Na rozhodné přitakání František, za pomoci Kláry a Bernarda, oblékl Kateřinu do drsného šatu a přepásal ji prostým provazem; když však došlo na stříhání vlasů, zůstal dojat při pohledu na tu divokou spoušť, kterou zanechala péče rytířů, a pokusil se je trochu, jak mohl, upravit několika střihy. Pak jí Klára ovinula tvář bílým plátnem a František ji vložil na hlavu černý závoj, znamení definitivního zasvěcení Snoubenci, Ježíši Kristu. Poté se obrátil na Kateřinu s otázkou, zda by souhlasila s tím, že by si změnila křestní jméno. Když přikývla, řekl jí: „Ode dneška se budeš jmenovat Anežka ke cti a na znamení Beránka, kterým je Kristus, jemuž jsi vydala takové svědectví statečnosti“.

Tak Klára a Anežka mohly konečně začít žít v pokoji na onom malém „místečku“, jak ho nazýval František, tak jak po tom již dlouho toužily. Společně se modlily, společně hledaly hluboký smysl Božího Slova a s prostotou vykonávaly běžné domácí práce. Zakrátko se k nim přidala Pacifica di Guelfuccio, jejich vzdálená příbuzná, která bydlela nedaleko a doprovázela Kláru, když v době svého hledání rozmlouvala s Františkem. Řekla jim, že již neměla stání od Květné neděle, nebo spíše od druhého dne ráno, kdy ve městě zavládlo pozdvižení a lidé, kteří uhýbali z cesty rytířům z domu Favarone v jejich spěchu, nahlas komentovali tuto nepochopitelnou událost různými domněnkami. Pacifica vyprávěla, že assisané o nich stále mluví a kdo ví, co se již teď povídá také o ní! Jejich rozhodnutí se nesetkávalo s pochopením; spíše naopak, bylo odsuzováno jako bláznivé. Našli se ovšem i tací, kteří je obdivovali a radili před ukvapenými soudy s tím, že strom se jistě pozná po ovoci.

Tato jejich „bláznivá“ forma řeholního života však nepochopitelně přitahovala další mladé dívky, které opravdově toužily zakusit ji a žít ji. Tak přišla Balvina, Klářina a Anežčina sestřenice, Cecilie di Coccorano, Amata a další Balvina, a další tři dívky se objevily v hovorně, že by chtěly mluvit s Klárou.

A nezůstalo jen u nich. Také ostatní obyvatelé Assisi a blízkých vesnic, když opadly první zbrklé soudy, přicházeli s důvěrou, aby zde požádali o modlitbu a radu pro svůj duchovní život nebo v rodinných záležitostech. Život u San Damiana začal nést své první plody.

 

1) Znám cestu, která mě přivádí tam, kde se cítím opravdu „doma“? Kudy vede a jaké jsou její opěrné body?

2) Jaký vztah mám ke svému křestnímu jménu? Je inspirací pro můj život? Jak nejčastěji oslovuji Boha? 

3) Kde vnímám, že potřebuji přistřihnout, aby měl můj život jakous takous formu? Dovolím i svým bližním, aby udělali pár střihů?

4) Co je konkrétním a pro mé okolí prospěšným projevem mého křesťanství?

5) Nakolik je pro mě důležité, co se o mě povídá? A jak mluvím já o druhých?