Ve stopách Beránka III: Řehole a život

Z předchozí části již víme, že Klára společně s Kateřinou, nyní Anežkou, žijí společně v klášteříku San Damiáno, který František opravil vlastníma rukama. A víme také, že v něm zůstaly samy jen velmi krátkou dobu. Brzy přicházejí nové sestry, Klářiny a Anežčiny příbuzné a přítelkyně, které neodolatelně přitahuje nový Klářin a Anežčin životní styl... a to i navzdory všem pomluvám a zjevnému či skrytému nepřátelství „pohoršeného“ okolí. Ale i to se pozvolna zklidňuje a začíná vnímat podivuhodnou sílu modlitby a lásky, která z malého klášteříku vyzařuje. A o tajemství této záře je další pokračování našeho příběhu.

Klára a Anežka si uvědomovaly, že nová situace bude vyžadovat přesnější uspořádání, a proto se po poradě s malou komunitou rozhodly, že je třeba mít Řeholi schválenou papežskou autoritou. Obrátily se tedy na Františka a ten jim ve shodě se způsobem života bratří stručně nadiktoval vše, co pokládal za podstatné: „Způsob života Chudých paní, který ustanovil blažený František, je tento: „zachovávat svaté Evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.“

To je srdce klariánské Řehole. S velkým nadšením Klára přijala takovou Řeholi, kterou jim nabídl jejich otec, svatý František, a připojila: „Klára, nehodná Kristova služebnice a sazenička blaženého otce Františka, slibuje poslušnost a úctu panu papeži Innocencovi i jeho kanonicky zvoleným nástupcům, římské církvi a všem nástupcům blaženého Františka“.

František, ze své strany, pohnut laskavostí, připojil svou rukou ještě tento příslib: „Protože jste se z Božího vnuknutí staly dcerami a služebnicemi nejvyššího a svrchovaného Krále, nebeského Otce, a zasnoubily jste se Duchu svatému tím, že jste si zvolily žít podle dokonalosti svatého Evangelia, chci a slibuji za sebe i za své bratry, že se o vás vždy budu, tak jako o ně, starat s pečlivou a zvláštní péčí.“ Což, dokud žil, svědomitě plnil a chtěl, aby bratři jednali také tak.

Klára, stejně jako František, měla v srdci přesné pojetí chudoby: věděla, že konventy a kláštery, které ji nezachovávaly, nemohly plně zakoušet laskavost, se kterou se Pán stará o své chudé; proto vícekrát žádala papeže, aby potvrdil úřední listinou tento její zvláštní požadavek nic nevlastnit. Ovšem až na konci života, dva dny před smrtí, podepsal papež Innocenc IV své schválení, přemožen svatou vytrvalostí svaté Kláry. A zatímco dokument podepisoval, poněkud dojat si povzdechl, že opati a abatyše obvykle žádají privilegia moci, vlastnictví, úřadů a vznešených titulů, zatímco tato abatyše ho neúnavně žádá o přesný opak: privilegium nevlastnit a nepřijímat nic! Tak se Privilegium chudoby stalo pevnou součástí Řehole a Klára mohla zemřít, tisknouc si na srdce tento vytoužený dokument s papežskou pečetí.

 

1) Jak vypadá můj životní styl? Našlo by se na něm něco přitažlivého pro mé okolí?

2) Jak podle mě vypadal běžný Ježíšův den? Našlo by se v něm místo i pro mě a pro mé starosti; a našel by Ježíš své místo v mých starostech?

3) Jaké „motto“ by nejspíš vystihlo mé životní nastavení?

4) Co bych chtěl(a) v životě ještě stihnout? Proč?

5) Jaký mám vztah ke Svatému otci? Nechám si „Vatikán“ mluvit do života? Co třeba zkusit po nějakou dobu sledovat promluvy Svatého otce, přečíst si nějakou jeho knihu nebo ho doprovázet pravidelnou modlitbou?