Ve stopách Beránka IV: Tři koruny

Nyní už víme, že klíčem, který otvírá tajemství San Damiána, je chudoba... chudoba Ježíše, kterého se Chudé paní rozhodly následovat tak zblízka, jak je to jen možné. A o tom, že tato chudoba má své skryté poklady, nás přesvědčí následující díl našeho příběhu - tentokrát o Anežčiných klenotech.

 

Chudé Paní ze San Damiana tak pokojně a s radostí prožívaly svůj řeholní život vedený a utvářený prostými slovy Františkovy Řehole. Ke své nelibosti musela Klára na Františkovo i biskupovo naléhání přijmout titul abatyše. A jako by ji ani celé hodiny dne nestačily k rozmlouvání s božským Snoubencem, vstávala často také za noci (jejíž hodiny nebývaly dlouhé) a odcházela se modlit do malé oratoře, kde byla uložena Eucharistie. Anežka ji napodobovala, jak mohla, ale uchylovala se na jiné místo, protože dobře věděla, co by jí asi Klára řekla, kdyby ji spatřila. Jedné noci však Pán dopustil, že Klára objevila svou sestru při modlitbě: Anežka pohroužena v modlitbu se vznášela nad zemí, oči pozdvižené k nebi a vedle ní stál zářící anděl, který držel v rukou tři koruny. Jednu po druhé vkládal na Anežčinu hlavu... a pak náhle, vše zmizelo.

Druhého dne ráno se Klára přitočila k Anežce a jemně se jí zeptala, jak to že minulou noc nebyla v dormitáři. Anežka se začervenala a snažila se vyhnout otázkám, které by jí Klára jistě ráda položila. A skutečně, Klára se jí v soukromí vážně otázala, co že znamenaly ony tři zářící koruny, které jí anděl vkládal na hlavu. Anežka sklopila hlavu a s přímostí jí vlastní odpověděla:

„Pán má jistě se mnou soucit pro mou nevědomost a ve své otcovské dobrotě mi pomáhá svými milostmi. Ano, modlila jsem se, jak dělávám často, jak mě vede mé srdce: první koruna, kterou mi anděl vložil na hlavu, myslím, byla potvrzení toho, že Bůh přijímá mou modlitbu. Rozjímala jsem o nekonečné trpělivosti, kterou nebeský Otec projevuje po všechny dny, kdy musí snášet tolikerou nevděčnost a tolikeré urážky od svých tvorů, zatímco by je chtěl přitáhnout k sobě svou nezměrnou láskou a zahrnout je svým nekonečným milosrdenstvím. Druhá koruna mi byla dána v okamžiku, kdy jsem se zastavila u rozjímání Ježíšova utrpení a smrti, kterou chtěl podstoupit pro spásu všech lidí, a tak ukázal svou nekonečnou lásku k nám všem, hodným i nehodným... A nakonec třetí koruna mi byla vložena na hlavu, zatímco jsem se modlila za duše v očistci, které se samy nemohou modlit, aby jim bylo ulehčeno jejich trápení. A to je všechno, má Matko.“

Klára se na ni zadívala s pohnutím: uvědomila si náhle, jak velice její sestra duchovně vyrostla a že ze staré Kateřiny v ní nezůstalo téměř nic. Byla opravdu novým stvořením v Kristu. Dokázala však jen říct, zatímco ona na ni hleděla s očekáváním: „Ježíš tě má velmi rád, má malá sestřičko!“

 

Krásná je síla modlitby, která sice nemusí vidět anděly a znát průměr chystané svatozáře, ale přesto v nás zanechává tajemný otisk Boží přítomnosti. Být světlem světa a solí země je kvalitou, kterou Ježíš u svých přátel očekává, ať už žijí v jakémkoli prostředí. A proto:

 

1) Čím prozařuji své všední dny? A jaké prostředky používám nejčastěji k ochucení jejich všednosti?

2) V čem dokážu být dlouhodobě věrný?

3) Čím je pro mě modlitba? Je setkáním s Pramenem živé, osvěžující vody, bezpečným útočištěm v mým nejistotách, povinností, když to jinak nejde...? Vždyť platí, že člověk je to, co se modlí...

4) Jak si představuji sebe jako „nové stvoření v Kristu“? A kolik, kolik to bude stát?

5) Kdyby mi Pán dal na výběr, pro kterou korunu se bez váhání napřáhne mé srdce?